V kostele sv. Bartoloměje je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého

Svatý Jan Nepomucký - nejznámější Čech na světě, říká se mu světec s pěti hvězdami.

S jeho jménem se ve světě setkáte nejčastěji ze všech jmen světců, vzešlých z

české kotliny.

Sv. Jan Nepomucký je patronem země české, vorařů,

vodáků, mlynářů, mostů a také ochráncem proti povodni a vodnímu nebezpečí.

Mimoto je také patronem Diecéze Českobudějovické, dále též patronem Mnichova,

Pasova, Salcburska a Bavorska a je jedním s osmi patronů Benátek a všech

gondoliérů. Také je patronem dobré smrti a patronem proti pomluvě.

Jeho sochy najdeme nejen všude v Čechách, Rakousku, Německu a Śpanělsku, ale

také po celém světě včetně Číny a Jižní Ameriky.

Bývá nazýván stavitelem mostů mezi lidmi a národy. Dle slov papeže Jana Pavla

II to je to nejznámější Čech.

Jan z Pomuku se narodil kolem roku 1340. O místě

jeho narození nebylo nikdy pochyb, jde zcela jistě o tehdy trhovou ves Pomuk,

náležející nedalekému cisterciáckému klášteru, jehož impozantní trosky pod

Zelenou Horou jsou dodnes patrné. Četné požáry přežil raně gotický kostel sv.

Jakuba, v němž byl s největší pravděpodobností Jan pokřtěn (není totiž známo,

že by v Pomuku či sousedních Přesanicích byla ještě jiná svatyně). Na místě,

kam pozdější tradice kladla světcův rodný domek, se dnes tyčí barokní chrám, zasvěcený

Janově památce. Mnoho nevíme ani o Janových rodičích. Otec Velfín (Welfin) byl

pomuckým rychtářem v letech 1355 - 1367. O matce budoucího světce žádná zmínka

neexistuje. Některé prameny sice hovoří o tom, že byla příslušnice pomuckého

rodu Hasilů, ale tento údaj nelze prokázat.

Základy vzdělání Jan získal ve škole, která byla zřízena už kolem roku 1344 při

farním kostele sv. Jakuba. Další studia, která měl údajně absolvovat v Žatci,

nebyla prokázána. Naopak je doloženo, že Jan studoval na Vysokém učení v Praze

a patřil mezi nejlepší žáky.

Janovu cestu ke slávě i tragickému konci ukazuje

tento chronologický přehled:

1369: veřejný notář v Praze

1380: oltářník v katedrále sv. Víta

1383-1387: studia církevního práva v italské Padově

1387: kanovník u sv. Jiljí a doktor dekretů

1389: kanovník vyšehradské kapituly, dále generální vikář arcibiskupa pražského

ve věcech duchovních

1390: Jan vyměňuje dne 26.srpna své farářství u sv. Havla za úřad arcijáhna

žateckého

20.3.1393: umírá Jan na mučidlech, jeho tělo je svrženo z kamenného mostu do

Vltavy

17.4.1393: Janovo tělo se zachytilo na pravém břehu Vltavy, kde ho nalezli

cyriaci z nedalekého kláštera, a ti Jana pohřbili.

31.5.1721: papež Inocenc XIII prohlašuje Jana Nepomuckého za blahoslaveného

19.3.1729: papež Benedikt XIII prohlašuje Jana Nepomuckého za svatého

Příčin, z nichž nakonec vykrystalizovala Janova smrt, bylo několik. Hlavním

důvodem bylo církevní schizma, a z toho vzniklé nepřátelství mezi králem

Václavem IV. a arcibiskupem Jenštejnem. Králi velmi záleželo na tom, aby mohl

ovlivňovat dosazování biskupů a dalších vyšších církevních hodnostářů. V roce

1393 se tyto spory vyostřily v souvislosti s volbou nového kladrubského opata.

Historické prameny hovoří o tom, že Jan zemřel proto, že stvrdil volbu

kladrubského opata, a také proto, že byl úředníkem pražského arcibiskupa

Jenštejna, králova úhlavního nepřítele. Jiné prameny zase uvádějí jako

dominantní příčinu Janovy smrti skutečnost, že se opovážil kritizovat samotného

krále. A jako další možná příčina se uvádí, že Jan nechtěl vyjevit králi zpovědní

tajemství královny. Nelze jednoznačně prokázat, co bylo pro tragický skon

světce hlavním důvodem, mnohé však nasvědčuje tomu, že právě zachování

zpovědního tajemství dovedlo krále až k nepříčetné nenávisti. O tom svědčí

především králova nebývalá aktivita v mučírně. Vždyť osobně Jana pálil na boku

pochodní, aby vyzvěděl potřebné. Aby se pak definitivně zbavil umučeného

světcova těla, vydal rozkaz svrhnout ho večer do Vltavy v místě, kde nyní na

Karlově mostě stojí socha sv. Jana.

Ostatky sv. Jana Nepomuckého jsou uloženy v chrámu sv. Víta. Projevem velké

úcty a vážnosti k jeho osobě jsou stovky soch, umístěných převážně na mostech

nejen v našich zemích, ale i v zahraničí.

V roce 1993 vydal v nakladatelství Mladá fronta, edice Kolumbus, PhDr. Vít

Vlnas monografii s názvem "Jan Nepomucký - česká legenda".

Jeho odkazu je věnována i část expozice nepomuckého muzea či kláštera v

Kladrubech u Stříbra. Do jeho rodiště Nepomuka přicházejí ročně zejména ve

výročí Janovy tragické smrti stovky návštěvníků včetně významných církevních a

veřejných osobností uctít jeho památku.

Autor článku: Mgr. Luděk Krčmář (vedoucí oddělení novějších dějin Západočeského

muzea v Plzni)

V kostele sv.Bartoleměje je umístěn zrestaurovaný

barokní obraz sv.Rocha.

Roch z Montpellieru

Roch přišel na svět kolem roku 1295 v

jihofrancouzském městě Montpellier. Poté, co ztratil otce i matku, rozdal

veškeré své jmění mezi chudé města a šel, sám chudý, světem. První cesta vedla

do Říma. Cestou mladý muž zjistil, že dokáže své bližní léčit, a to dokonce od

moru. Také v Římě zachránil tímto způsobem mnoho nemocných před

smrtí. Na zpáteční cestě do vlasti ale v Piacenze sám morem onemocněl. O

dalších událostech vypravuje legenda. Roch, velmi zesláblý a blízký smrti, se

prý položil v chatrči před městem, aby zemřel. Tu se mu náhle zjevil anděl a

dodával mu odvahy. Pes přinášel smrtelně nemocnému denně čerstvý chléb, neboť

nebyl jiný, kdo by si jej všiml. Roch se nakonec uzdravil a mohl

pokračovat ve své cestě domů. V jeho domovském městě Montpellieru ho však už

nikdo nepoznal; považovali jej za špiona, a tak jej pro jistotu uvrhli do

žaláře. Pokorný Roch snášel všechna utrpení, zamlčel dokonce i svůj pravý

původ. Po pětiletém trýznivém vězení vysvobodila vězně v jeho 32 letech dne 16.

srpna 1327 smrt. Legenda vypravuje, že Rocha poznali teprve na smrtelné

posteli, a to podle mateřského znamení. Bylo však již pozdě.

Úcta k Rochovi došla hlavně v 15. století velkého

rozmachu, tehdy se také jeho ostatky dostaly do Benátek. Tam na jeho počest

vystavěli kostel sv. Rocha, z jehož první stavby lze shlédnout ještě dnes

presbytář. Kromě toho jsou v chrámu vidět malby velkých umělců, např. od

Tintoretta scéna Roch v nemocnici. Ve francouzsko-španělské hraniční oblasti se

částečně dodnes pěstuje zvyk psát na domy písmena VSR (Vive Saint Roche -

"Ať žije svatý Roch"). Hned po Rochově smrti vznikly na mnoha místech

Evropy tradiční Rochovy poutě. Nejslavnější jsou v Německu na Rochově hoře v

Bingenu, kde se slaví již od roku 1666. V roce 1754 zde bylo založeno Rochovo

bratrstvo, které přispělo k dalšímu rozšíření jeho kultu. Roch je patronem

Benátek, Montpellieru a Parmy. Dále si jej vyvolili zajatci, nemocní a je

ochráncem nemocnic, lékařů, lékárníků, chirurgů, ale i sedláků, obchodníků s

uměleckými předměty, zahradníků, kartáčníků, truhlářů a dlaždičů. Řada věřících

se u něj dovolává ochrany proti moru, nákazám, choleře, vzteklině, chorobám

nohou a kolenou i proti neštěstí. Roch sice nepatří ke klasickým 14 pomocníkům

v nouzi, ale v mnoha oblastech se k nim počítá, protože patřil k

nejoblíbenějším patronům proti moru. Ačkoli bezpečné zprávy o životě Rocha

chybějí a nikdy neměl v církvi úřad, patří dodnes k nejoblíbenějším a velmi

ctěným postavám církve.

Papež Urban VIII. potvrdil jeho zařazení mezi

svaté a stanovil jeho památku na 16.8. Papežem Janem Pavlem II. byl prohlášen i

za patrona automobilistů.

Varhany v kostele sv. Bartoloměje ve

Smolnici 

První zmínky o instalaci varhan do našeho kostela se objevují již roku 1700. Až

do roku 1904 se tento nástroj neustále zdokonaloval a modernizoval -

až vypověděl zcela svoji službu.

Týž rok prosazoval stavbu nových varhan varhanář Antonín Molzer a závod Rejny a

Černého. Tito jmenovaní pražští mistři předložili několik návrhů s nákresy

bohatě zdobených vkusných pseudobarokních skříní. Původní nabídka zněla na

osmirejstříkový stroj.

V roce 1908 pak kníže Schwarzenberg zakoupil na obchodní a živnostenské výstavě

v Praze desetihlasý nástroj firmy Rejna a Černý, jenž byl postaven a

kolaudován v dubnu roku 1909. Při instalaci spolupracovali i místní

smolničtí řemeslníci.

Pseudobarokní skříň nových varhan patří k pěkným a zdařilým dílům

vinohradské firmy.

Nejslavnější smolnický varhaník byl Oldřich Lávička, který hrával na varhany

téměř 30 let (hlavně při mších, křtech a pohřeb.obřadech).

V roce 2009 získal Spolek pro záchranu kostela sv. Bartoloměje dotaci od

společnosti T-Mobile CZ na částečnou opravu varhan.

Nástroj byl rozebrán, vyčištěn, dřevěné části byly ošetřeny proti škůdcům. Také

byla provedena regulace traktury s výměnou membrán a intonace přeladění

rejstříků. Toto provedla firma Antonína Habětína – varhanáře.

V současné době je nástroj využíván při pořádání koncertů. Velmi často za

ně usedá známá varhanice Marie Šestáková.

Varhany byly zařazeny do kulturního cyklu VARHANY ZNĚJÍCÍ, který bude probíhat

v září 2014.

Co jsou vlastně varhany?

Podobně jako hlas kostelních zvonů provází vánoční svátky i majestátní hudba

varhan, které jsou oprávněně nazývány králem nástrojů. Nejen proto, že jde o

technicky nejsložitější hudební nástroj, ale především pro bohatost tónů, které

dokáže zahrát.

Zatímco v klavíru je pro každý tón zvláštní struna, ve varhanách je pro

každý tón zvláštní píšťala. Ovšem v klavíru je jen jedna „sada“ strun,

zatímco ve varhanách je těchto sad píšťal zpravidla více.

Každá taková řada (tzv. rejstřík) má charakteristický zvuk a varhaník může

během hry jednotlivé rejstříky přidávat do celkového zvuku nástroje, nebo je

z něj naopak vyřazovat. Prací s rejstříky varhaník mění barvu a také

sílu zvuku nástroje.

Píšťal je u velkých varhan až několik tisíc, výška jejich tónů závisí na

velikosti píšťaly – nejvyšší tón mají nejmenší píšťaly dlouhé jen několik

centimetrů, nejhlubší tóny vydávají největší píšťaly dlouhé i několik metrů.

Barvu tónu píšťal ovlivňuje mj. jejich tvar, velikost a materiál, ze kterého

jsou zhotoveny.

Varhany jsou klávesový dechový nástroj.

Kaplička na návsi

Kaplička je postavena na návsi, má věžičku a

dřevěnou báň.

Uvnitř byla dříve umístěna socha Sv. Jana Nepomuckého z 1. poloviny 18.

století. V roce 2011 byla, díky sponzorským darům, celkově zrestaurována v

částce 122 000 Kč. Nyní je tato historická cennost k vidění v místním kostele.

Kaplička prošla v letech 2008-2009 také rozsáhlou rekonstrukcí v částce 193 000

Kč. Tyto peníze poskytla nejen obec Smolnice, ale také byly čerpány z dotací.

V dubnu 2001 byl zvon (tzv. umíráček) zcizen. Tento původní zvon daroval do

smolnické kapličky pan Hefner z Bedřichovic.

Nový zvon byl pořízen 15.6. 2001. Jeho cena byla 24 000 Kč. Nemá však tak silný

tón jako ten zcizený.

V den úmrtí některého z našich občanů zde zvoní pan Josef Myslivec „poslední

hodinku“.

Kaplička je památkově chráněná.

Bombardování u Hilbertů

Dva měsíce před koncem 2. světové války - 2.

března 1945 - bombardovala angloamerická letadla Chemické závody

v Litvínově, v té době se chemická továrna jmenovala Hydroverk.

Německá protiletadlová obrana je odstřelovala.

Jeden bombardér byl částečně zasažen a oddělil se od ostatních letadel a dostal

se až nad Smolnici, kde v té době byla sněhová přeháňka. Pilot se snažil

zachránit – musel tedy celý náklad bomb zpustit přímo na střed naší obce.

Byla zasaženy budovy čp. 35 (Svítkovi), čp. 36 (Hilbertovi) a čp. 37 (Funkovi).

V čp. 36 byl zasažen obytný dům a stáje. Paní Hilbertová (matka pana

Václava Hilberta) byla zasypána a shodou šťastných okolností - vzpříčení

nosných traverz při pádu domu – byla za necelou hodinu sousedy vyproštěna

z trosek. Utrpěla pouze popáleniny rukou, které léčila asi půl roku.

Celá řada domů v sousedství měla rozbitá okna a poškozené střechy. Pes a pět

prasat ve stáji bylo zabito.

Jedna z bomb nevybuchla a čeští trestanci z Kladna za dohledu SS ji

museli ručně vykopat.

Sepsali manželé Hilbertovi, Smolnice